1.kapitola
02.03.2012 08:52
1. Kapitola
I cesta tisíc mil dlouhá začíná prvním krokem.
- Čínské přísloví
"Nemohl přijít sám?" Předpokládala jsem, že se nikde neschovával, tahle chata se skládala jen z jedné místnosti, čtyř zdí, v níž stál jen jeden pitomý stůl s jednou blbou židlí. Tohle mě dokázalo rozčílit k nepříčetnosti. Jedenáct hodin se plahočím v úplné zimě, řekněte mi, jaký blb by to absolvoval a čekal, že aspoň ten, jenž mi to nakázal, se byť jen ukáže?
Muž, jehož tvář jsem moc dobře znala, jen nepatrně zavrtěl hlavou. "Měl moc práce."
Ještě pořád jsem sbírala síly, kolena mě neposlouchala, zůstala sedět, ať jim mé nervové zakončení vzkázalo cokoliv. Tenhle člověk byl jen zrůda a já se potřebovala moci bránit. "Tak co?"
"Teď tě přesuneme na tu školu," řekl jednoduše Robert. Vstal, surově mě vytáhl z roztřesených kolen a zlomyslně se usmál. "Budeš muset udělat spoustu, aby ti odpustil. Radím ti, ať už nic takového nezkoušíš."
Zkoušela jsem ho odstrčit od svého obličeje, ale ruce mě neposlouchaly. Neměly dostatek energie na to, aby mu dokázaly ubalit pořádnou facku. "Díky za radu, já to zvládnu sama."
"Jistě, že ano," cvakl zuby těsně před mojí tváří a já se tentokrát nezatřásla zimou, ale děsem. Natáhl ruku, aby típl doutník do popelníku a já si nemohla pomoci. Vrátily se mi vzpomínky na ty chvíle, kdy jsem popelník byla já a on mě za úkol ze mě vypáčit nějakou informaci. Pochopitelně jsem vůbec nevěděla, o co jde, protože všichni v téhle době trpí přehnanou paranoiou.
Prsty přejel po mém krku a lačně se zadíval na můj náhrdelník. Byl to jednoduchý řetízek s malým srdcem, jež vlastnil každý. Čím víc zajímavější a s více rýhami, tím silnější člověk byl. "Můžeme jít?" zeptala jsem se suše a on se zatvářil, jako bych ho vyrušila z jistě duchaplného dumání.
"Jistěže."
V tu chvíli má hlava vybouchla na tisíc kousků a zase se dala dohromady. Pár úderů mého srdce vynechalo a zároveň se rozbušilo. V mém těle nastal zmatek. Tohle bylo proti všem fyzikálním a racionálním důvodům. Okolo mě vířilo nekonečně mnoho barev, i když jsem měla oči pevně semknuté k sobě. Jenže jsem tam byla. Ocitla jsem se na chodníku v zapadlé šedivé uličce.
Strhnul mi šálu, pohodil jí do nejbližší popelnice a já jediné, čeho jsem si všimla, bylo to, že pršelo. Neušlo mi zaúpění. Zrovna já mám štěstí na tak pitomý počasí, ať jsem kdekoliv.
"Kufry už máš připravené," pokynul mi vpřed a já vystoupila. Neobtěžovala jsem s nějakým loučením a šlapala k rozlehlé cihlové hnědé budově. Za svitu měsíce a elektrických diod , se mi šlo pořád těžce, ale lépe, nežli v rozbouřené Sibiři. Věděla jsem, že jakmile vstoupím na území toho chrámu bezpečí, nic mi nehrozí. Zatím.
Měla jsem za sebou několik desítek kilometrů, přesto jsem se snažila působit normálně. Sice nepředpokládám, že by se tu někdo nachomýtal takhle pozdě v noci, ale kdybych přece jen a já bych se tu plazila po zemi, moc dobrý dojem by zřejmě to neudělalo.
Postavila jsem se ke kovové bráně, vyčerpaně a unaveně a senzor zablikal, aby dal najevo, že majitel ví, že jsem tady. S jemnou tichostí se otevřela a já slyšela zapípání. Automaticky jsem se zadívala na digitální hodinky na mém zápěstí. Přizpůsobily se a přeřídily se na správný čas. Tady byly dvě hodiny ráno, většina studentů jistě mělo půlnoc.
Ředitelka ale ještě nespala. Víc, než nervózní, jsem byla naprosto zničená. Můj první den v nové škole, jaká to událost. Nicméně mě nečekal červený koberec ani famfáry. Nikdo s jménem Waterfullová nemohl tušit, kdo se pod ním skrývá.
"Musíme jí dovést na pokoj." To bylo to první, co mi ředitelka pověděla. Musela jsem uznat, že to bylo mnohem milejší, než formální pozdravení. Ustlala bych si i na podlaze, ale jak jsem říkala. Nesmím vzbudit podezření.
Prohlížela si můj kabát, nedůvěřivě a nechápavě. "Dlouhá cesta?"
"Ano, cesta letadlem je vyčerpávající."
Jen kývla a vedla mě po schodech do patra. Světelné diody se rozsvítili na zemi, na stropě i na stěně, kdekoliv prošla a já s ní. Kdybych byla při smyslech, jistě bych si připadala jako v metrixu, teď však bylo moje mysl naprosto umrtvená a já padla na první postel, jež se naskytla na dohledu.
* * *
Bolela mě hlava, přesto jsem se rozhodla otevřít oči. Pár chvil jsem vůbec netušila, kde jsem. Strop tkvěl jasnou bělostí a meruňkové stěny mi dráždily rohovku. Posledních pár let jsem vídala jen šedivé, bezúčelné barvy. V páteři mi zakřupalo, když jsem se zvedla ze sedu. Pořád jsem na sobě měla vojenské boty a teplý kabát. Není divu, že mi po čelo tekl pramínek potu. Na pravé straně byl jen noční stolek, na němž dřímal prázdný rámeček, čekající jen na nějakou veselou rodinou LCD fotku. Na té druhé byla identická postel, jako ta moje, akorát že na ní bylo něco na víc.
Holka, s kudrnatými hnědými vlasy a jasnými oči barvy čokolády, mě pozorovala. Nejdřív jsem se jí trochu lekla, poté zrudla. Sňala jsem beranici z hlavy a připadala si jako naprostý pitomec, ona se však jen zakřenila. "Slyšela jsem, že v letadle rozdávaj spoustu alkoholu, ale že tolik? Trochu jsi to přehnala, co?"
Ona si myslí, že jsem opilá! Měla jsem chuť jí praštit. Ale víte co, člověk se na Sibiři naučí ovládat."No… jo," usmála jsem se rozpačitě a skočila ke svému připravenému kufru, abych se převlékla. Jen jsem se otočila s kopou věcí v náručí na slečnu spolubydlící a ta pobaveně hodila hlavou k bílým dveřím. Našla jsem tam přesně to, co jsem hledala. Koupelnu.
Strhala jsem ze sebe věci a pustila na sebe teplou vodu. Místo toho, abych tam stála, jsem se složila na zem, hlavu v dlaních a nadávala si. Co si sakra myslím, že tu dělám? Trvalo věčnost, než jsem se dokopala se namydlit, umýt hlavu a usušit sebe i vlasy. Nohy jsem měla rozedřené do krve, ruce zkrvavené díky sněhu, jenž pronikl i přes rukavice. Tváře rudé a naštěstí nepoškozené. Oddechla jsem si a opřela o průhledné automatické umyvadlo. Nad ním se vznášel můj odraz v zrcadle. Ano, opravdu v zrcadle. V dnešní době se používaly různé efekty (jako projekce vašeho odrazu pomocí projektoru za vámi) a stará, obyčejná zrcadla na zavěšení už skoro nikdo nepoužíval, možná jen pamětníci. Líbilo se mi to. Sledovala jsem svůj útrapenej pohled, modré bledé oči a platinové blond vlasy rozcuchané vlasy.
Konečně jsem mohla vyjít a mířila jsem rovnou do ředitelny. Z kufru jsem ještě roztrhla první vrstvu a nahmatala malý přístroj. Mobil. Bylo to docela staré zařízení, ale rádio vlny ještě nezrušili a tohle byl jediný nenápadný způsob, jak se dorozumívat.
Netušila jsem kudy, ale to byla jen malá maličkost, jež se dala řešit za chodu. Procházela jsem chodbou, na jejímž každým konci byla okna a na podlahu svítilo slunce, jako by mi ukazovalo cestu. Včera jsem jistě kráčela po schodech a tak jsem rychle sešlapala jediné, které jsem našla. Tělo mě bolelo, nohy mě každým krokem trápily víc a víc, ale tohle jsem musela vyřešit. Byla jsem natolik vyčerpaná, že jsem si se ředitelkou nestihla říci ani nejdůležitější věci.
Nad bílými dveřmi s hnědým rámem visela dobře přehlédnutelná cedulka. V pozlaceném kusu kovu vynikalo černé písmo Ředitelka. Neváhala jsem a zaťukala. V hlavě jsem si přemítala, co řeknu. Na co se vymluvím, proč jsem vypadala, jako kdyby mě právě vytáhli z koncentráku.
Po pár vteřinách mi otevřela jakási zrzka. Chvíli jsem vzpomínala, zda-li je to opravdu ona, ale došlo mi, že je to jen sekretářka. Posadila mě na bílou lavici se slovy, ať si chvíli počkám. Ne, že by mě to naštvalo, sotva jsem stála na nohách. Zasedla za mahagonový stůl a důležitě začala pročítat jakýsi horoskop na elektronické čtečce. Na krku se jí houpal její vlastní náhrdelník, hladký a nepoškozený a mně bylo hned jasné, proč skončila jako sekretářka. Bylo mi jí líto, ale tahle práce jí očividně bavila, nevypadala nespokojeně.
"Prokrista, Christophere, chceš nás dostat do záhuby?" ozval se známý hlas z druhé místnosti. Slyšela jsem kroky, jako by ředitelka procházela místností sem a tam.
V tu chvíli se ozval zřejmě osudný Christopher. "Ne. Jenže jestli ty děti nenaučíme bránit proti jemu, nenaučíme je myslet samostatně, a ne jen díky médiím a jejich rodičů, skončej stejně. Budou si myslet, že to, co nastalo, je správný. To není! Od kdy se lidi posuzujou jen podle pitomého přívěšku na krku?"
Našpicovala jsem uši, přesně takového člověka jsem tady potřebovala. "Víš moc dobře, že ty přívěšky nejsou pitomé. Je v nich kus naší duše už odnedávna." Čím více moci a schopností, tím je srdce více překryto rýhami. Ti, jenž měli jen srdce hladké, na tom byli nejlépe, ačkoliv se to nezdá, s povahou. Rýhy na srdci neznačí nic hezkého, ne každý umí nakládat se svou sílou.
"To je jedno," utrousil ten hlas.
"Každopádně ty děti budeš učit to, co je v těch nových osnovách, nebo budeš muset odejít."
Chvíli zavládlo ticho, pak se člověk zvedl z židle a kráčel ke dveřím. "Budu si to pamatovat," neznělo to moc přátelsky a když vyšel, rozhodně tak i nevypadal. Zasekl se na mě pohledem na dvě vteřiny, přesto mi to připadalo jako dlouhé minuty. Vlasy měl tmavě hnědé, nakrátko, jen vepředu, kde byla ofina, vlasy byly o pár ceňtáků delší a nedbale trčely nahoru. Na sobě měl černé úzké kalhoty, bílou košili s rukávy vyhrnutými a černou vestu. Stihla jsem ještě zaregistrovat četná tetování na pažích. Odfrkl si a vyšel z místnosti. Vypadal spíše jako student, nežli učitel, ačkoliv mohl mít tak dvacet pět.
"Vstupte, slečno Waterfullová."
Nadechla jsem se, zvedla oči od svých converse tenisek a vydala se k jejím dveřím. "Moc se omlouvám za své včerejší chování, lety nesnáším moc dobře a musím si vzít pár prášků, abych byla celý let klidná."
Chvíli na mě zírala, jako kdyby vůbec netušila, o čem mluvím a pak, jako by se vzpamatovala, se usmála. "To je v pořádku, cestovala jste z daleka, chápu to," natáhla ruku a k jejím prstům přiletělo několik papírů. Telekineze, wow. S milým úsměvem mi je podala. "Vyberte si předměty a dejte to prosím Arlene."
Naše sekretářka se ukázala jako Arlene, ale já neměla čas polemizovat nad blbostma. "Děkuju," kývla jsem a couvala ze dveří.
"Vítejte na naší škole, slečno Waterfullová."