1.kapitola
02.03.2012 08:11
"Dále, " vyzvala jsem dotyčného. Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil Demetri. Ježíš, co zase bude chtít?
"Princezno, právě dorazila Heidy s turisty." No, myslela jsem, že to bude horší.
"Díky, Demetri," nesmím totiž zapomenout na slušné vychování, "za chvíli tam budu."
Demetri za sebou zavřel dveře a pak jsem slyšela jenom pomalé kroky směrem k "jídelnímu sálu." Super! Heidy je tady a s ní i svačinka. Co si asi dneska dám? AB nebo A? No nevím. Ale je super, že je tu, už mám docela žízeň. Vstala jsem a vydala se do hodovního sálu. Cestou jsem se zastavila ještě u zrcadla a koukla se na oči. Měly černou barvu, ale ne takovou jako když jdete po roztaveném asfaltu, ale jako noc. Zorničky my splývaly s duhovkou.
"Bello!" Otočila jsem se a viděla, jak za mnou jde táta.
"Ano?" odpověděla jsem. Vždy když řekne "Bello" tímhle tónem, tak nevím, co od něj mám čekat.
"Až se najíš, tak přijď do mé pracovny." O-ou, tak to bude důležitý, když o tom nechce mluvit před ostatními upíry.
"Dobře." Ach jo. Co to asi bude? Hlavou se mi začaly honit obrázky s různým koncem. Jako například přílet mimozemšťanů a tak.
Počkala jsem, než ke mně dojde, a mohli jsme jít za Heidy.
Jen co jsme prošli velkými dubovými dveřmi, naskytl se nám obrázek na vyděšené turisty. Stoupla jsem si za Arův trůn a čekala, než přivítá naši "svačinku" . Nikdy jsem nepochopila, proč to dělá. Vždyť za chvíli budou stejně mrtví, tak co?
Aro domluvil a skočil po prvním člověku, který se mu připletl pod nohy. Když dopil, tak jsme si mohli jít někoho vysát i my. Aro je vždycky první, protože je "nejvyšší panovník" .
Sešla jsem schody a skočila po nějaké blondýnce, které tekly ze zelených očí slzy. Zakousla jsem se jí do krku a místností se rozlehl řev jako v hororech. Myslím, že kdybych byla člověk, tak ohluchnu. Jenže já nejsem člověk, ale upír. A upírovi to je srdečně jedno. Odtrhla jsem se od těla a hodila ho na hromadu, kterou tvořily ostatní mrtvoly lidí. Jen co jsem tak udělala, vrhla jsem se na nějakého postaršího pána. Prokousla jsem mu krk a už do mého hrdla tekla teplá a sladká tekutina, kterou lidé nazývají krev. Když jsem dopila, tak jsem hodila mrtvolu na kupu, a vydala se do tátovy pracovny. Cestou jsem se stavila v mém pokoji pro nové tričko, jelikož tamto bylo celé od krve. Vzala jsem si na sebe černé tričko s tmavě modrými kytkami a vydala se na cestu. Cesta do tátovy pracovny zabere strašně moc času. Je totiž v prvním patře a musíte jít děsným labyrintem. Zahnula jsem za poslední roh a už jsem viděla tátovu pracovnu. Čím jsem byla blíž, tak jsem zpomalovala, jelikož se obávám útoku marťanů. No jo no, holt na tomhle světě musí bejt někdo ulítlej. Posledních deset metrů, teď pět… a jsem tady. Pomalu jsem natáhla ruku ke dveřím a opatrně zaťukala, poněvadž táta by asi nechtěl mít ve dveřích otisky prstů. Mám totiž ještě novorozeneckou sílu.
"Princezno, právě dorazila Heidy s turisty." No, myslela jsem, že to bude horší.
"Díky, Demetri," nesmím totiž zapomenout na slušné vychování, "za chvíli tam budu."
Demetri za sebou zavřel dveře a pak jsem slyšela jenom pomalé kroky směrem k "jídelnímu sálu." Super! Heidy je tady a s ní i svačinka. Co si asi dneska dám? AB nebo A? No nevím. Ale je super, že je tu, už mám docela žízeň. Vstala jsem a vydala se do hodovního sálu. Cestou jsem se zastavila ještě u zrcadla a koukla se na oči. Měly černou barvu, ale ne takovou jako když jdete po roztaveném asfaltu, ale jako noc. Zorničky my splývaly s duhovkou.
"Bello!" Otočila jsem se a viděla, jak za mnou jde táta.
"Ano?" odpověděla jsem. Vždy když řekne "Bello" tímhle tónem, tak nevím, co od něj mám čekat.
"Až se najíš, tak přijď do mé pracovny." O-ou, tak to bude důležitý, když o tom nechce mluvit před ostatními upíry.
"Dobře." Ach jo. Co to asi bude? Hlavou se mi začaly honit obrázky s různým koncem. Jako například přílet mimozemšťanů a tak.
Počkala jsem, než ke mně dojde, a mohli jsme jít za Heidy.
Jen co jsme prošli velkými dubovými dveřmi, naskytl se nám obrázek na vyděšené turisty. Stoupla jsem si za Arův trůn a čekala, než přivítá naši "svačinku" . Nikdy jsem nepochopila, proč to dělá. Vždyť za chvíli budou stejně mrtví, tak co?
Aro domluvil a skočil po prvním člověku, který se mu připletl pod nohy. Když dopil, tak jsme si mohli jít někoho vysát i my. Aro je vždycky první, protože je "nejvyšší panovník" .
Sešla jsem schody a skočila po nějaké blondýnce, které tekly ze zelených očí slzy. Zakousla jsem se jí do krku a místností se rozlehl řev jako v hororech. Myslím, že kdybych byla člověk, tak ohluchnu. Jenže já nejsem člověk, ale upír. A upírovi to je srdečně jedno. Odtrhla jsem se od těla a hodila ho na hromadu, kterou tvořily ostatní mrtvoly lidí. Jen co jsem tak udělala, vrhla jsem se na nějakého postaršího pána. Prokousla jsem mu krk a už do mého hrdla tekla teplá a sladká tekutina, kterou lidé nazývají krev. Když jsem dopila, tak jsem hodila mrtvolu na kupu, a vydala se do tátovy pracovny. Cestou jsem se stavila v mém pokoji pro nové tričko, jelikož tamto bylo celé od krve. Vzala jsem si na sebe černé tričko s tmavě modrými kytkami a vydala se na cestu. Cesta do tátovy pracovny zabere strašně moc času. Je totiž v prvním patře a musíte jít děsným labyrintem. Zahnula jsem za poslední roh a už jsem viděla tátovu pracovnu. Čím jsem byla blíž, tak jsem zpomalovala, jelikož se obávám útoku marťanů. No jo no, holt na tomhle světě musí bejt někdo ulítlej. Posledních deset metrů, teď pět… a jsem tady. Pomalu jsem natáhla ruku ke dveřím a opatrně zaťukala, poněvadž táta by asi nechtěl mít ve dveřích otisky prstů. Mám totiž ještě novorozeneckou sílu.
"Pojď dál Isabello," ozval se tátův hlas. Jak já nesnáším, když mi říká Isabello!
Uchopila jsem kliku a otevřela dveře. Vstoupila jsem a otec mě vyzval, ať si sednu. No, tak to bude na dlouho.
Uchopila jsem kliku a otevřela dveře. Vstoupila jsem a otec mě vyzval, ať si sednu. No, tak to bude na dlouho.