1. kapitola - 1. část

Když Elena lidem řekla, že je lovec upírů, jejich první reakcí bylo nevyhnutelné vydechnutí a následně, „Jdete jim proklát ostrým kolíkem jejich shnilá srdce?“

Dobře, možná se aktuální slova liší, ale pocity jsou stejné. To zapříčinilo, že to první co chce, je, vypátrat a vyhladit idiotské vyprávěče 15. století, kteří tuto pohádku vymysleli. Samozřejmě, většina upírů se už o ně postarala – většina z nich skončila zpátky na pohotovosti. Elena upíry nekolíkovala. Sledovala je a v pytlích je vracela jejim Mistrům – andělům. Někteří lidé jí řikali milá nájemná lovkyně, ale podle její Guild karty, měla „licenci k lovu upírů a dalších nejrůznějších druhů“, která jí dělala lovcem upírů, spojený s benefitem a to včetně platu za riziko. Odměnou bylo zdraví. Měla to být kompenzace za to, že lovci měli občas roztrhané hrdlo.

Elena se přesto, poté co začal její lýtkový sval protestovat, rozhodla, že potřebuje zvýšit plat. Zasekla se v rohu ve stísněné uličce v Bronxu na další dvě hodiny, s příliš vysokou, bledou ženou s téměř bílými vlasy a stříbrnýma očima. Její vlasy byly osinou v zadku. Podle jejího občasného přítele Ransona, by také mohla nosit znamení oznamující její přítomnost. Vzhledem k tomu, že barvy se na nich neudrželi déle než dvě minuty, měla Elena velkou sbírku pletených čepic.

Byla v pokušení si tu nynější stáhnout přes nos, ale měla pocit, že by to jen zintenzivnělo zapáchající „ atmosféru“ této vlhké části New Yorku. To ji přivedlo k přemýšlení o výhodách nosních zástrček-

Něco za ní zašustilo.

Otočila se…stála tváří v tvář kráčející kočce, jejíž oči odráželi stříbro ve tmě. Kočka se zdála spokojená, Elena obrátila svou pozornost zpátky na chodník, jestli její oči září stejně jako té zvláštní kočce. Bylo jen dobře, že zdědila tmavě zlatou kůži po babičce z Maroka, neboť by si připadala jako duch.

„ Kde sakra jsi?“ Zamumlala a masírovala si své lýtko. Tenhle upír ji s radostí naváděl ke sledování- i přes svou vlastní hloupost. Nevěděl, co dělá, což bylo trochu těžké pro druhý odhad.

Ramson se jí jednou zeptal, jestli by jí vadilo, kdyby pochytali bezmocné upíry a přehnuli jejich omluvné zadky zpátky k životu ve virtuálním otroctví. V té době se tomu hystericky smál. Ne, to jí nevadilo. Stejně jako to nevadilo jemu. Upíři si vybrali otroctví – které mělo trvat sto let – hned jakmile požádali anděla, aby byli téměř nesmrtelní. Pokud by zůstali člověkem, kdyby šli spokojeně do svých hrobů, pak by nebyli vázáni smlouvou podepsanou krví. A zatímco andělé využili svého postavení, smlouva byla uzavřena.

Záblesk světla na ulici.

BINGO!

Tam byl cíl, kecal s cigárem do mobilu o tom, jak byl nyní za vodou a žádný upjatý anděl mu neříkal, co má dělat.

I z několikametrové vzdálenosti mezi nimi cítila jeho pot v podpaží.

Upírství ještě není natolik pokročilý, aby se vám tuk vytratil z těla jako náhradní plášť, a on si myslel, že tomu dojde, na základě smlouvy s andělem?

Idiot.

Elena vyšla, sundala si pletenou čepici a nacpala si jí do zadní kapsy. Vlasy jí spadly kolem ramen v měkkém oblaku, výrazné a jasné. Nyní to riziko nebylo. Dnes ne. Mohla být známá mezi místními obyvateli, ale upír měl zřetelný australský přízvuk.

Nedávno dorazil ze Sydney a jeho Mistr ho chce ve městě zpátky, okamžitě.

„Máš oheň?“

Upíř uskočil a upustil svůj telefon. Elena se sotva zarazila od válcování očí.

Ještě ani nebyl úplně přetvořený – překvapením byly jeho špičáky, byly jako dětské zuby.

Není divu, že byl jeho Mistr naštvaný. Ten pitomec musel utéct ani ne rok po své proměně.

„Promiň,“ řekla s úsměvem, podala mu telefon a zvažovala. Věděla, co viděl. Samotná tupá žena, s blonďatými vlasy oblečená v černých kožených džínech a těsném tričku s dlouhými rukávy ve stejné barvě, žádné viditelné zbraně.

Protože byl mladý a hloupý, pohled ho uchlácholil. „Jasně, sladká děvko.“ Sáhl do kapsy pro zapalovač. V té chvíli se Elena naklonila dopředu, s jednou rukou za zády pod tričkem. „Ts, ts. Pan Ebose se v tobě velmi zklamal.“ Našla a zamkla náhrdelník dříve, než zpracoval toto chraptivé zkritizování. Vytřeštil svoje červené oči, ale namísto toho, aby začal křičet, stál jen tiše na místě. Lovecký náhrdelník měl způsobit zmrazení člověka. Strach byl jediná živá věc, která byla na jeho obličeji viditelná. Bylo by jí ho líto, kdyby nevěděla, že během útoku roztrhl čtyřem lidem hrdla. To bylo nepřijatelné.

Andělé si je chránili, ale i oni měli své limity – Pan Ebose povolil některé techniky a veškerou potřebnou sílu na jeho získání. Nyní dovolila, že má znalosti ke způsobení krvácení, aby upír viděl její ochotu mu ublížit.

Jeho tvář ztratila barvu, kterou se mu podařilo udržet.

Usmála se. „ Následuj mě.“

Utíkal za ní jako poslušné štěně. Sakra, jak milovala náhrdelníky. Její nejlepší přítelkyně Sára, ráda střílela poctivými – božskými šípy – hrot šípu byl ošetřený tak, že obsahoval stejný ovládací čip, který udělal náhrdelníky tak efektivní. V okamžiku, kdy se dotkly kůže, vydával čip zřejmě nějaký druh elektromagnetického pole, které dočasně zkratovalo upíří nervové procesy, takže byl cíl zpřístupněný sugesci. Elena tuto vědu neznala, ale znala její  limity a výhody pro metody odchytu.

Jo, musela se dostat blíž k cíli než Sára, ale naopak neměla možnost splést se a zmlátit nevinného a nezúčastněného diváka. Sáře se to už jednou stalo. Stálo jí to půlroční plat pro urovnání žaloby. Zkřivila rty při pomyšlení, jak byla její přítelkyně naštvaná u neúčinného výstřelu, Elena otevřela dveře auta na straně spolujezdce, které zaparkovala poblíž. „ Dovnitř.“

Upíří dítě se s námahou vtisklo do jeho prostoru.

Ujistila se, že je připoután a zavolala pana Ebose, šéfa bezpečnosti.

„ Mám ho.“

Hlas na druhém konci jí dal pokyn k vyložení balíčku na soukromém letišti.

Nepřekvapilo jí zvolené místo, zavěsila a dala se do řízení. V tichu. Bylo by zbytečné pokoušet se o navázání rozhovoru, když upír ztratil schopnost mluvit v okamžiku, kdy ho spoutala.

Oněmění byl vedlejší účinek nervové svěrací kazajky vytvořené náhrdelníkem.

Před počátkem čipu byl lov na upíry sebevražednou volbou povolání, jelikož i upíří děti měli schopnost roztrhat člověka na kusy.

Samozřejmě, že podle nejnovějších výzkumů, lovci upírů nebyly úplně jako lidé, ale měli k nim dost blízko.

Dorazila na startovací dráhu, vyčistila bezpečnostní službu a směřovala na asfalt.

Doprovodný tým obviněného upíra na cestu zpět do Sydney čekal vedle elegantního soukromého letadla. Elena se zachyceným dorazila k nim a oni na ni okamžitě kývli, aby šla dál. Musela balíček naložit osobně, protože oni v tomto bodě cesty neměli povolení.

Je zřejmé, že pan Ebose měl dobré právníky. Nechtěl riskovat, že by mu mohli zavést poplatky určené Úřadem pro ochranu upírů (ÚPOP).

Ne, že by se ÚPOP někdy podařilo někoho obvinit z týrání zadržovaného.

Všichni andělé museli udělat pár fotografií lidí s protrženým hrdlem a porota byla ochotná je nejen osvobodit, ale dát jim i medaily.

Elena doprovodila upíra po schodech do zadní části prostoru pro cestující k velké bedně. „Dovnitř.“

Vešel, pak se otočil k ní, strach se z něho valil ve vlnách, který už zmáčel jeho košili.

„ Sorry, kámo. Zabil jsi tři ženy a jednoho starého muže.