Stál ve stínu stromů a sledoval, jak sedí na lavičce. Takové měl nejradši. Pršelo, ale asi jí to vůbec nevadilo. Seděla a dívala se do dálky. Určitě nad něčím přemýšlela. I on přemýšlel, ale nad něčím úplně jiným. Chtěl k ní jít blíž, popovídat si a pak udělat to, co vždycky.
Sundal si bundu a pomalu se vydal k ní. Opatrně se k ní přiblížil.
"Máte tu volno, slečno?" zeptal se opatrně.
"Jasně. Klidně si sedněte." Řekla a nehnula brvou. Dál se dívala do dálky.
"Nechci být vlezlý, ale není vám zima? Půjčil bych vám bundu." Nabídl jí mile.
Prudce se zvedla a v obličeji zrudla: "A co se do mě serete!? Kdo se vám o to prosí, abyste byl takhle milej?! Táhněte! Nestojím o nikoho z vás debilních chlapů!" prudce se otočila a vydala se rychlým krokem pryč.
Bojovnice, usmál se. Pár rychlými pohyby jí dohnal a opatrně ji chytil za rameno a pomalu ji otočil k sobě. "Nechtěl jsem se vás dotknout. Měl jsem jenom starost, abyste nenachladla. U takové mladé dámy by to byla škoda. Pozvu vás na čaj, pojďte." Kolem ramen jí dal svou bundu a kapuci natáhl přes hlavu.
"Co po mě kruci chcete!" zařvala na něj. Zaujala obranný postoj a zatnula ruce v pěst. Tvrdě se na něj podívala.
"Nechci vám ublížit. Prosím, nezlobte se. Chápu dobře, že teda nepřijmete mou nabídku na čaj?" omluvně se usmál a pomalu se otáčel k odchodu.
"Počkejte… Promiňte, nechtěla jsem být hrubá. Jen nemám dnes svůj den. Platí ještě ten čaj?" zeptala se s nadějí v hlase. Trochu se pousmála v naději, že se snad ten muž otočí. Doufala, že ho moc nenaštvala.
Otočil se. Přesně v tohle doufal. Usmíval se. V tomhle kole z něj byl vítěz a on moc rád vyhrával. Prohru nesnášel. A měl rád výzvy a tahle dívka výzva byla. Byl na půli cesty k úspěchu, vůbec si nepřipouštěl, že by zrovna u ní nemohl uspět. "Platí, bude mi ctí, když mě doprovodíte. Jmenuji se Richard." S lehkým úsměvem jí podal ruku na seznámení. Ruku přijala, zasunula svou do jeho.
"Mariana." Špitla nesměle. Byla potěšená, že ho její chování moc nevyplašilo a že byl ochotný se s ní i nadále bavit. Něco na něm se jí líbilo a svým způsobem jí to i přitahovalo. Byla okouzlena jeho chováním, ale stále zůstávala obezřetná, nechtěla naletět dalšímu chlapovi, jak se jí stalo nedávno.
Potřásli si rukou a vyrazili do nedaleké kavárny na čaj. Došli mlčky. Když se usazovali ke stolu, přidržel jí židli jako správný gentleman. Spoléhal na to, že jí dostatečně okouzlí.
Byla okouzlená. Něco takového nečekala.
"Že jsem tak smělý, copak způsobilo ten mráček na vašem obličeji?" zkusmo se zeptal. Ani ho to nezajímalo, ale nějak začít rozhovor mezi sebou museli. Doufal, že jí to moc nenaštve a doufal správně. Zkrotla, jako když se mávne kouzelným proutkem.
"Chlapi… Nic jinýho. Jste zatracený pokolení. Skoro bych řekla, že jste úplně jiný druh. Třeba jako kočka a pes. Je neuvěřitelný, jak dokážete být krutí…" šeptala potichu. Bylo na ní vidět, že jí někdo moc ublížil, ale nechtěla se o tom bavit. Chtěla si to nechat jako svoje tajemství. Nerada hned ukazovala, jaká je.
"Zajímavá myšlenka. Každý na to má jiný názor. Jako muž bych mohl říct, že jste dost nevyrovnané. Chcete to, co mít nemůžete, když to mít můžete, tak to zase nechcete. Není to zvláštní? My jsme sice krutí a naše krutost je hrubá, kdežto vaše krutost je nečekaná, drobná, ale o to intenzivnější…" pronesl zamyšleně. Tyhle řeči tak nenáviděl, ale patřili k rituálu lovení. Kdyby to bylo bez nich, nebavilo by ho to. Bral to jako nucené zlo. Věděl, že za chvíli mu bude zobat z ruky.
Nechal jí, aby se vypovídala. Nevnímal, o čem to mluví, jen se na ni se zájmen díval a nasával tu sladkou vůni, která se z ní linula a byla umocněná tím, že před několika málo okamžiky byla mokrá. Jak začala schnout, linula se z ní ta vůně mnohem intenzivněji.
Povídali si tři hodiny. Její důvěra v něj se stále víc prohlubovala. Líbilo se jí, jak mluví, jaká používá gesta. Kdyby byla mladší a naivnější, okamžitě by se do něj zamilovala, ale už byla obezřetná. Nechtěla se nechat rozházet emocemi, které v ní vířily jako splašené. Předně ten pocit měla před několika lety, když se začínala dostávat do puberty. Nálady se jí střídaly snad každých pár okamžiků, každou chvíli byla zamilovaná do někoho jiného. Pousmála se nad tou vzpomínkou, jak se kdysi chovala.
V duchu si mnul ruce, tohle byla až moc snadná kořist. Škoda, že se necukala mnohem víc. Chtěl jí dobývat, pěkně pomaličku. I kdyby mu to mělo trvat celou noc, nebo do druhé dne. Už mu bylo jasné, že ji má. A to se ani pořádně nesnažil. Už si našel i složitější slečny, které se cukali. Jednu dokonce dobýval skoro týden a nejhorší na tom bylo, že ani za ten týden nestála. Ale u téhle si byl jistý, že ji dostane hned. Přijde to samo, přirozeně. Věřil, že se mu sama nabídne.
"Už bych měla jít… Bylo mi s tebou moc hezky, Richarde. Díky za čaj." Zvedala se pomalu k odchodu a doufala, že se jí sám nabídne, aby jí doprovodil.
"Nemáš za co. Bylo mi potěšením. Ale už je dost tma, doprovodím tě, souhlasíš?" v duchu zajásala. Když se dívala na ty jeho rty, chtěla je líbat.
Na souhlas mu jenom kývla. Nechtěla říct, že chce, její hlas by jí prozradil. Nechtěla vypadat zoufale. Chtěla vypadat silná, ale necítila se tak, tak aspoň vypadat, že si věří.
Vydali se na cestu k jejímu domovu, ale jemu už bylo jasné, že nedojde. Už je jeho. Sama ho pořádá, aby to udělal. Tohle ho nebavilo, už byl znuděný tím, jak to bylo jednoduché. Mizerné ženské, pomyslel si.
Chvíli šli mlčky. Zastavila se, on se zastavil kousek od ní. Podíval se na ní s otazníky v očích. Jen tam tak stáli a dívali se na sebe. Už to nemohla vydržet, chtěla cítit jeho rty na svých. Když se podívala na jeho ruce a představila si, jak se jí dotýkají, začali se jí podlamovat kolena, ale snažila se to na sobě nedat znát. Chtěla si začít představovat víc. Chtěla se vidět, jak se po divokém polibku propletou jejich těla v jedno. Jak společně splynou.
"Polib mě…" zašeptala a rychle sklopila oči. Nebyla zvyklá říkat o něco, většinou počkala, až to samo přijde
"Políbit? Tak pojď kousek dál… Nechci tu být na očích. Není mi příjemné, když mě sledují lidé." Řekl a chytl ji za ruku, rychle jí táhnul do stínu nedalekých keřů. Poslušně za ním cupitala a nemohla se dočkat, až jejich rty splynou.
Dotáhnul jí na místo a políbil ji. To už se jí podlomily kolena úplně. Slastně zasténala. "Vem si mě celou…" zašeptala.
Podíval se jí do očí. Už věděl, že má vyhráno. Usmál se na ní. "Jak chceš…" řekl temně, ale to už nevnímala. Byla jako opilá. Kdyby mohla, zakřičela by, aby to už udělal.
Políbil ji ještě jednou na ústa a pak pomaličku pokračoval z jejích rtů dál. Celá se chvěla. Užíval si, jak další pitomou holku dostal a hlavně jak snadno. Pokračoval na její krk vnímal jen její tepnu. Jak krásně hučela krev v té tepně. Okamžitě mu vyjely špičáky a on se labužnicky zakousl do jejího krku a začal sát. Pěkně pomaličku si vychutnával chuť její krve. Ani si nevšimla, že život se pomalu vytrácí z jejího těla. Oba byli spokojení. Ona dostala svůj polibek a on si jí vzal celou, jak sama chtěla.
Při posledních doušcích si jí několikrát nadhodil, jako by z ní té sladké tekutiny mohl dostat víc. Její tělo už bylo ochablé a rychle stydlo. Spokojeně si olízl rty a její bezvládné tělo pohodil do nedalekého křoví. Promnul si ruce po čistě vykonané práci.
"Že tě to baví, si takhle pořád hrát s jídlem…" uslyšel za sebou. Prudce se otočil a usmál se. Byla tichá jako vždy, nikdy si jí nevšimnul.
"Zvyk je železná košile, lásko… Už ses najedla?" zeptal se starostlivě.
"Jistě, pod si ochutnat…" šibalsky na něj mrkla a našpulila rty. Pousmál se. Přišel k ní a objal. Spojili svoje rty v divokém polibku, chvílemi to vypadalo, že od nich začne každou chvíli odkapávat krev.
"Ale vkus máš stále dobrý… Určitě sis pěkně pošmáknul…" mrkla na něj.
"To víš, umím si vybrat…" prohlásil sebevědomě.
Ruku v ruce se vydali schovat se před nadcházejícím ránem. Oba dva už se těšili, jak si další den zase vyrazí zalovit. Jen Richard doufal, že tentokrát to nebude tak snadné…
