1. část

„Rozhodli jsme se přidělit tuhle pozici někomu jinému.“

Dívala jsem se na svého šéfa zpoza tlustých čoček brýlí. Velké rámy sklouzly po mém nosu a skříply mi nozdry. Ne že bych potřebovala dýchat – ne když můj život skončil. Snažila jsem se najít správná slova, ale jediné, co ze mě vyšlo, byl pískot. „Prosím?“

„Pozice už byla obsazena.“ V mém slepém úhlu Julianna dodala, „Ale ne tebou.“

Ublíženost se ve mně vzedmula a já si po nose posunula brýle zpátky. „Tomu nerozumím.“ To byla moje práce. Pracuji jako docent v tomto muzeu už 2 roky bez přidání platu a čekám, až se uvolní správné místo. A to mělo – muzejní koordinátor. Pozice mých snů – ta, díky které jsem ještě neodešla z muzea, jak jsem vždy chtěla.

Až na to, že mě přehlédli, i když jsem nejkvalifikovanější člověk v muzeu k plnění této práce.

„Doufám, že nebudeš dělat žádné scény, Jacqueline.“ Shlédla na mě svým dlouhým nosem a mračila se. „Výbor udělal těžké rozhodnutí a vůbec to nebylo snadné. Bylo více kvalifikovanějších uchazečů o tuhle práci. Konec příběhu.“

„Aha,“ začala jsem pomalu. „Měli větší…titul než já?“ Koneckonců mám magisterský titul archeologických studií a pracuji na získání bakalářského v dějinách umění. Tak trochu.

Julianna sepjala ruce a naklonila se nad stůl. Jestli to musíte vědět, Jacqueline…i když jsou vaše akademické výsledky zcela dostačující, jsou i další faktory, které jsou potřeba k plnění této práce.“

To mělo být vyhubování? Byla jsem tak raněna a v depresi, že mi to v tu chvíli bylo jedno. „Tak kdo ji teda dostal?“ Tahala jsem za bundu, která mi na přední straně byla těsná. Plánovala jsem si vzít lepší oblečení, kdybych byla povýšena. Nyní bez šance. „Kdo dostal práci koordinátora musea?“

„Bude to oznámeno příští týden,“ řekla Julianna ostrým hlasem. „Můžete jít.“

Jak jsem tam tak stála, vhrkly mi slzy z očí. Nechtěla jsem se před Juliannou brečet. Nechtěla jsem to udělat. Když jsem odcházela, štípla jsem se do vnitřní strany zápěstí, abych se nerozbrečela.

Nebudu brečet před tou hroznou čarodějnicí.

Nebudu brečet. Nebudu-

Když jsem odcházela z Julianniny kanceláře, jiná žena vstala z křesla v hale. Měla na sobě elegantní modrý kostýmek se sukní a vysoké podpatky. Blonďaté vlasy měla svázané do lesknoucího drdolu a mě okolo krku šňůru perel. Vypadala jako zaměstnanec Bílého domu, vypadal tak vyleštěně…až na to, že v rukou držela portfolio, vytáhla kopii životopisu a stejný orientační balíček, který jsem dokončila před 2 lety, když jsem přijímala blbou, mizernou práci docenta muzea.

Bylo zřejmé, že to ona dostala práci koordinátora muzea.

Zatáhla jsem za svou bundu a přejela si rukou po svých zacuchaných hnědých vlasech.

Tak nejsem stejná jako tohle mládě. Znám tuhle práci. Měla být moje!

„No dobře, že jsi tady,“ rozplývala se Julianna za mnou. „Pojď dál a začneme s papírováním.“

Tohle volá po skleničce.

*~*~*~*~*

„Další, barmane.“

Sáhla jsem po své prázdné Martini-skleničce a srazila ji. Jejda. Zvedla jsem jeden prst. „Ještě jednu.“

„To jste řekla před třemi Martini.“ řekl barman, ale odešel, aby mi mohl dolít. Nakoukla jsem na řadu sklenic před mnou. Samozřejmě, osm prázdných Martini - skleniček sedělo na baru. Možná je čas přestat pít. Vhodila jsem smažený sýr do pusy. Byl studený a mokrý.

„Poslední. Myslím to vážně, paní. Máte dost.“ řekl, když mi přinesl pití.

Z nějakého důvodu mě to rozdráždilo. Ne že by to mě řezal. Ale že jsem byla „paní“. Ne „slečna“ nebo „mladá paní“. Jako protože nejsem krásná a osmnáctka, nejsem hodna respektu. Nebo krásná a blondýna nosící perly. Nebo krásná, blondýna s perlami okolo krku a sukní, kvůli které pomalu nemůžu chodit, která chodí okolo a krade lidem práci. Blbec. Sotva dostane podělané spropitné. Kopla jsem do sebe zbytek Martini #9, snědla olivu a potom s bum položila sklenici.

Někdo na druhé straně baru se na mě podrážděně díval. Podívala jsem se na něj. Nevypadal špatně. Asi v mém věku, neuspořádané vlasy, trochu hubený. Brýle. Vypadá trochu podivně. S výjimkou té hubenosti, bychom mohli být spřízněné duše. Zářivě jsem se usmála jeho směrem a uhladila si své zmačkané sako. Možná potřebuju muže, abych se rozptýlila od bolesti ze ztráty vysněného zaměstnání.

Romeo se na mě jednou podíval, odtáhl se a odvrátil. Zřejmě nebyl na opilé podivné holky. Příběh mého života – každým odmítnuta.

Zanadávala jsem si a hodila jsem po něm prázdnou Martini sklenici. Stejně, kdo potřebuje chlapy?

„Hej,“ zařval barman. „Je čas odejít, paní.“