Celá povídka

Vždycky jsem se považovala za správného zastánce svého rodu.
Brala jsem to tak až do té doby,než jsem potkala Denisse.On byl jiný než já,než moji kamarádi.Choval se jinak než ti s kterými jsem vyrůstala a taky žila.Byli jsme tak odlišní jak tma a světlo,noc a den.....
Byl totiž....člověk.
Po tomhle jsem nikdy v životě netoužila a každý to věděl.Nikdy jsem se nechtěla zamilovat zrovna do člověka protože jsem už od mala slýchávala příběhy,kdy se do sebe zamiloval člověk s upírem.Vždycky to skončilo nešťastnou láskou,mnohokrát i smrtí.
Většinou upír neodolal vůni krve a svého lidského druha zabil.Mnozí ale při tom pomyšlení raději zabili sebe.
Nechápala jsem jak někdo může být tak...neopatrný,tak hloupý.Došlo mi to,až jsem poprvé spatřila Denisse.
Věděla jsem,že jeho pocity se příliš od těch mých neliší.Začali jsme se stýkat.Všichni mí známí mě varovali,že to není dobrý nápad,že to skončí smrtí jednoho z nás nebo dokonce i obou...
Ale já nikoho neposlouchala,viděla jsem jen Denisse.Milovala jsem ho a on miloval mě.
Prvních pár týdnů jsem dokázala ovládat svou touhu,ale potom jsem zjistila,že to není jen on po čem toužím.Více než po něm jsem toužila po jeho krvi.Ochutnat jeho krev by pro mě bylo to největší potěšení a slast.Celé večery,dny,noci...stále jsem myslela jen na jeho krev,na to,jak sladce určitě chutná...
Zároveň jsem to ale nemohla udělat!!!
Bez něj bych nebyla ničím...
I když jsem jeho krev milovala více než jeho,jeho jsem milovala taky.Víc,než abych snesla jeho odchod.
Jednou,když jsme byli večer spolu,zeptal se mě na co myslím.
Odpověděla jsem pravdu.Řekla jsem,že na jeho krev.Cítila jsem jak celý stuhl.Potom byla chvíle ticha.Trvala jen pár vteřin ale mě připadala jakou dlouhé hodiny mlčení.Byl první,kdo to mlčení prolomil.Nastavil svůj krásný krk směrem ke mě a řekl ať to udělám.
Nezmohla jsem se na nic víc než zašeptané ne.Jeho krk a krev byla moc lákavá,než abych mohla odolávat.....

Po pár minutách jsem se vrátila zpět do reality.Chvíli jsem se zmateně dívala kolem sebe než jsem si uvědomila co se stalo.Podívala jsem se na své zkrvavěné ruce a hned mi to došlo.Po tvářích se mi začly kutálet slzy.Chuť po Denissově krvi vystřídalo něco jiného....Chuť umřít.
Chuť umřít za to co jsem udělala.Teď jsem měla duši plnou prázdnoty kterou dříve zaplňoval on.
Věďěla jsem co musím udělat.Zvedla jsem se z podlahy a ještě naposledy zahlédla důvod mého bytí na tomto světě,kterého jsem se sama vzdala.Ležel na posteli.Ve tváři měl prázdný pohled ale jeho oči jako by se dívaly na mě.Ten bohled mě zabíjel.Jeho tělo...bylo zohavené a nezůstala v něm ani kapička krve.Nemohla jsem ten pohled už déle snést.
Rozběhla jsem se tou největší rychlostí jakou jsem byla schopná a vyskočila ze starého kamenného okna.
Padala jsem dlouho ale nebyla jsem smutná nebo vyděšená že brzo umřu.Byla jsem šťastná!Z toho, že zase budu s Denissem.Někde,kde nebudeme cítit bolest...

Je to skoro už sedmnáct let co se to stalo.
Samozřejmě,mohlo mě napadnout,že skokem z věže se upír pravděpodobně nezabije ale tehdy mi to nedošlo.
Kromě pár modřin a šrámů jsem byla celkem v pohodě!Neuplynul den,kdybych nelitovala toho,že se má sebevražda nepovedla.
Časem jsem ale ztratila odvahu to udělat znovu.Po té osudné noci kdy jsem zabila Denisse a skoro i sebe se ze mě stala nová bytost.Nezůstalo ze mě vůbec nic,kým jsem byla dřív.Už sedmnáct let,den co den chodím po barech a svádím lidské muže.
Po společně strávené noci udělám vždycky to samé...zabiju ho!
Dřív,i když jsem byla upír,měla jsem v sobě alespoň špetku lidskosti.Té noci,kdy jsem zabila Denisse jsem pozbyla všechnu lidskost ve mě.Stává se to všem upírům když člověka vysají do poslední kapky krve.Každý z těch stovek mužů a hochů mi v něčem Denisse připomíná.
Většinou hlavně v tom,jak leží mrtví na posteli a dívají se na mě bezvýraznýma očima.
Každý z těch lidí které jsem zabila přinesli svou smrtí oběť.
Oběť mě,abych mohla být každý den se svým Denissem,i když pokaždé s jiným...

Přešlo spoustu nocí a spoustu mladíků položilo svou oběť.
Každý byl ale jiný než Deniss a žádný se mu nevyrovnal takže jsem vždy splnila svůj úkol a žádného z nic neušetřila.
Nepřiznávala jsem si to,ale někde v podvědomí jsem doufala,že někdy na Denisse narazím.
Doufala jsem,že se zase setkáme a zase budeme spolu...
Jednoho dne jsem se zase vydala do jednoho ze svých vyhlédnutých barů,které jsem musela stále střídat,abych nebyla podezřelá.
A byl tam.Viděla jsem ho u kulečníku jak se bavil s nějakou partou známých.Byl to on,hned jak jsem ho spatřila polila mě ostrá vlna štěstí,ale i smutku a obav jestli mi odpustí to,co jsem mu tehdy udělala.
Chvíli jsem čekala až na chvíli bude sám.Nemusela jsem čekat dlouho,protože se za chvíli vydal k baru.Vydala jsem se k němu.Spoléhala jsem na svůj šarm a schopnost flirtovat která mě za posledních sedmnáct let ani jednou nezradila.
Tentokrát jsem se ale naudržela a místo obvyklé hry kterou jsem stále dokola s muži hrála jsem na něj vyhrkla:,,Jsi to ty Denissi?"
Nechápavě se na mě podíval,,Asi si mě s někým pletete slečno!"usmál se na mě.
,,To ne ...vy musíte být..." v tom mi to došlo:tohle nebyl Deniss bylo to jen jeho těla ale já chtěla jeho duši....
Rychle jsem se vzpamatovala a vyběhla z baru.Musela jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.Bylo to tak...divné ho zase po tolika letech vidět.Určitě bych byla ten nejšťastnější člověk na světě kdyby tady nebyl ten malinkatý zádrhel,že to není můj Deniss.Náhle jsem za sebou uslyšela kroky.Rychle jsem se otočila a uviděla jsem ho za sebou.Denisse.Teda nějakého kluka v jeho těle.
,,Hele není ti něco?"zeptal se mě opatrně,,Vyběhla si tak rychle tak jsem se chtěl jenom zeptat jestli se ti něco nestalo!"
,,Jdi pryč!" křikla jsem na něj.Vážně jsem nechtěla zabíjet tohoto kluka co má podobu Denisse,ale když jsem se začala s nějakým klukem bavit,nebylo už cesty zpět.Nejhorší netvor ze mě je,když ucítím lidskou krev .To ztrácím veškeré zábrany a jsem horší než krvelačné zvíře.
Chvíli stál na místě.Musela jsem ho nějak dostat pryč-co nejdál ode mě.
Ještě jednou jsem na něj zařvala jestli je hluchej a že má vypadnout.To přesvědčilo i jeho,jen pokrčil rameny a zamumlal něco ve smyslu,,Když myslíš!" Potom odešel.
Oddychla jsem si.Byl to úplně první večer po sedmnácti letech,kdy jsem se rozhodla nějakého muže nezabít.
Dokonce jsem neměla náladu zabíjet ani jakéhokoliv jiného,a tak jsem se vydala ke svému domovu.

Ležela jsem na své posteli ale usnout jsem nemohla.Dívala jsem se přímo před sebe na černý strop.
Pokaždé když jsem se pokusila usnout se mi vybavila ta vůně....vůně toho chlapce,který měl Denissovo tělo.
Nebyla to ta samá vůně krve,jakou měl tehdy on.Tu Denissovu jsem si pamatovala až moc dobře,abych si ji mohla spléct s jakoukoliv jinou na světě.
Už jsem to nemohla vydržet.Nemohla jsem to vydržet bez lidské krve.Její pití je něco jako droga.Čím víc ji pijete,tím víc ji potřebujete.Já jsem byla tolik zvyklá na to pít každý večer krev,že už jsem si den bez toho nedokázala představit.
můj vnitřní boj byl veliký.ne sice tak velký jako tehdy před sedmnácti lety ale i tak mi bylo líto toho chlapce kterého bych měla připravit o život.Ale jak jsem řekla,ten boj nebyl ani zdaleka tak dlouhý a silný...proto není divu,že jsem se vydala zpátky do baru,z kterého jsem před pár hodinami utekla.


Bylo tam spousta lidí.Ještě více než před tím.Všude jsem cítila vůni chlapce v Denissově těle.Rozhlížela jsem se kolem ale ho samotného jsem tady neviděla.,,Kde je?"zeptala jsem se jednoho z jeho společníků,kterého jsem dřív zahlédla s ním u kulečníku.
,,A koho jako myslíš?"zeptal se ten muž děsně páchnoucím hlasem po alkoholu.
Vysvětlila jsem mu-ne moc příjemným tónem,protože jsem už měla fakt žízeň-o koho jde.
,,To nevím!"zamumlal ten opilec ,,před chvílí odešel."
Drsně jsem ho odstrčila a vydala se k barovým dveřím.I venku šel cítit pach chlapcovy krve.Věděla jsem,že takhle ho najdu brzo.
Chvíli jsem šla za vůní krve.Obešla jsem pár domů,zahla za několik rohů a prošla pěknou řádku tmavých uliček.
Potom jsem ho konečně našla.Nebyl tam ale sám.Byl s ještě jedním mužem.Hned mě praštil do nosu podezřele známý pach.
Hned jsem věděla komu patří-vždyt si ho nosím v paměti už.....sedmnáct let.

Najednou přede mnou stáli dva muži.Jeden měl podobu Denisse a jeden jeho duši.
Bezradně jsem těkala očima z jednoho na druhého.Trvalo mi chvíli než jsem si uvědomila,že jsem našla svého Denisse.
Zase tady byla ta vlna horka:co když mi neodpustí co jsem mu udělala?nebo co když si mě vůbec nebude pamatovat?
Jak se brzy ukázalo ani jednoho jsem se nemusela obávat.,,Ahoj lásko"zakřenil se na mě ten muž.Nevypadal jako můj Deniss,měl jiné tělo,ale byl to on.
ten druhý-s Denissovou- podobou se tvářil překvapeně.,,Ty ji znáš?"ptal se.Deniss se rozchechtal,,Jestli ji znám?"příblížil se ke mě a objal mě.,,Před sedmnácti lety jsme spolu chodili"
Chlapec s Denissovou podobou se zamračil.,,Dělej si srandu z někoho jinýho! vždyť ani jednomu z vás není víc než osmnáct"
,,Máš pravdu!"zakřenil se Deniss.
Bylo to celé velmi zvláštní.Byl to Deniss-to jsem věděla.Ale choval se jinak.Byl tak chladný!Můj Deniss byl vždycky hodný a milý.
,,Ale upíři nestárnou,víš?" ukázal na mě.
,,Co to děláš?"okřikla jsem Denisse.,,Nemůžeš mě jen tak prozradit!"
,,Uklidni se lásko"promluvil ke mě až moc sladkým hláskem.,,On to už stejně nikomu neřekne."
,,Cože?" nechápal ten chlapec a v očích se mu zračila hrůza a strach.
I já jsem neměla ponětí co se děje.
,,Chceš to vysvětlit?"zeptal se Deniss.,,Tak tedy dobře!" okázale si odkašlal a pokračoval.,,Ona je upír"znovu na mě ukázal ,,Já jsem byl před sedmnácti lety člověk,chodili jsme spolu jenže nemohla odolat mojí krvi."mávl rukou ,,To je dlouhá historie"
Chlapec se tvářil velmi vyděšeně.
,,Hned jak mě zabila,narodil jsem se znovu"ukázal na sebe ,,V tomhle těle.A moje tělo si dostal ty!"řekl a poslední větu pronesl velmi rozzuřeně.
,,Nic proti"jeho hlas zněl zase už normálně.,,Já ho chci ale zpátky.A existuje jen jedna možnost"vytáhl velký nůž.
,,Ne!!"křikl ten chlapec.
,,Víš,když tě zabiju,"na Denissovi šlo vidět že si vychutnává každé slovo ,,Tak se napiju tvojí krve.Pak to bude už velmi jednoduché.Stanu se upírem a budu moct s ní žít až na věky!" Chladným vzduchem zaznělo jeho ledové a jako břitvy ostré chechtání.
Teď mi došlo co chce udělat.
Ale tohle nebyl můj Deniss-byl jiný chladnokrevný.Tohoto jsem nechtěla!
A i kdyby to byl můj Deniss,v životě bych ho to nenechala udělat.To proto,že být upírem je horší a težší než to vypadá.A já bych pro něj nikdy takový život nechtěla.

Nakonec jsem udělala to,co jsem musela.
Bylo to tak správné,i když jsem tušila,že toho nikdy nepřestanu litovat,protože se ho tím vzdám.Vzdám se tím mého Denisse.Mého milovaného Denisse.
Vážně mě to stálo všechno přemáhání to udělat ale nakonec se tak stalo.
,,Denissi,"zavolala jsem na něj.
,,Ano lásko"bleskurychle se ke mě otočil jako pejsek.
,,Nedělěj to!"dívala jsem se mu přímo do očí.
,,Ale zlato,jinak to nejde.To víš"tvářil se nechápavě-jako kdyby se pohledem ptal proč mu to rozmlouvám.
,,Ale jde!"řekla jsem vážně.
,,Jo,ty myslíš tohle"došlo mu na co celou dobu narážím.,,To přece nejde"zatvářil se jako mučedník.
,,Denissi.Jde to a taky to tak bude"dívala jsem se mu tvrdě do očí jako kdybych ho chtěla zhypnotizovat.
Nátáhla jsem k němů ruce,,Denissi,dej mi ten nůž!"
Chvíli ode mě odtrhl pohled a zadíval se na nůž.
Zavrtěl hlavou,,ne"zašeptal.
,,Denissi!"řekla jsem tvrdě ,,prosím,dej mi ten nůž!"Bylo to čím dál tím těžší.Připadal mi stále víc jako ten starý Deniss.
,,Ne!lásko,ne!!"zařval.,,Kvůli nám dvoum ne.Jednou mi za to poděkuješ.Budeme zase spolu!"vrhl se s nože v ruce na chlapce,který stál jako přimražený a neschopný se hnout z místa.Naštěstí byli vždycky upíři silnější a rychlejší než lidé.Vrhla jsem se na něj a ani mi nedalo moc práce mu nůž vzít.
,,Lásko!"křikl když jsem mu mířila nožem na srdce.
,,Promiň lásko"řekla jsem se slzami v očích když mu zajel nůž do těla ,,Bude to tak lepší!"řekla jsem a potom Deniss podruhé umřel.A podruhé mou rukou.
Složila jsem se na podlaze v kaluži krve.Zabít ho tentokrát bylo ještě horší než poprvé,ale tentokrát to bylo správné.
Chlapec v Denissově těle se konečně vzpamatoval a utekl.Bylo to tak dobře a nemyslela jsem si o něm že je to zbabělec.Udělal tak dobře pro nás oba.
Už mě čekal jen jeden krok v mém životě.Byl ale druhý nejtěžší hned po tom zabít Moji jedinou a věčnou lásku.
Teď jsem namířila ostrý hrot nože proti mému srdci.
Nemohla jsem riskovat že bych to přežila a u probodnutím srdce jsem měla jistotu že zemřu.

Když jsem umírala,myslela jsem na to,jestli bylo dobré to,co jsem udělala.
S Denissem se už nikdy neuvidím,protože jestli někde existuje nějaký bůh,tak já se dostanu do pekla za to,co jsem v životě udělala.
Zato Deniss s andělskou pováhou.Který se jen jednou v životě a to dnes pokusil vztáhnout ruku na člověka a to jen proto,abychom mohli být spolu,příjde určitě do nebe.
Nezasloužila jsem si ho.
Byla jsem ráda že jsem udělala co jsem udělala.Kdybych zabila jen sebe,chtěl by se stát upírem.Zabíjel by stejně jako já.A já nejlíp vím jak je hrozné žít s tím,že jsem vrah.
A vím,že já s Denissem budu vždycky a on se mnou.Budeme vzpomínat na naši lásku i když třeba daleko od sebe.Budeme už vždycky propojeni tímto příběhem,příběhem jen nás dvou a naší lásky.